PředevšÃ­m bych chtěl poděkovat pořadatelům tohoto workshopu za jejich pozvání a mé ženě za její pomoc při psání tohoto textu v češtině.
 

Začnu slovy jednoho ze zakladatelů českého hispanismu, profesora Oldřicha Běliče. Ve svých Dějinách španělské literatury, Bělič praví:

Všechny proudy výpravné prózy [španělského] zlatého věku se slily na prahu 17. století v díle jediného umělce, který měl dost nadání, aby uskutečnil jejich tvůrčí syntézu a dal vývoji románového umění nový impuls a směr. Tímto umělcem je Cervantes. [str. 68]{Belic}

A dále:

Vrcholným dílem Cervantesovým je dvoudílný román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

Toto nás utvrzuje o významu našeho románu ve své době, ale nevysvětluje nám jeho universální a nadčasový význam.
 

Hloubková interpretace jeho významu se však měnila v průběhu 400 let jeho existence. Současníci Cervantese chápali jeho dílo předevšÃ­m jako komické, i když mistrovské v tom žÃ¡nru. Je známá třeba, která vypraví o králi Ferdinandovi III., jenž se procházel po zámecké zahradě a uviděl osamělého studenta, který se hlasitě smál na jedné lavičce. Říká se, že král poznamenal: Ten muž, je buï hloupý, anebo si čte Dona Quijota. Právě humorná stránka románu bránila v 18. století vážným pánům Osvícencům aby věnovali pozornost tomuto dílu, které neodpovídalo jejich morálním ani estetickým nárokům. Nicméně, na konci téhož století, na různých místech v Evropě daleko od Španělska, si romantické hnutí vybralo Dona Quijota jako vzorový příklad sporu mezi ideály a realitou, což, jak je nám známo byl základní rys tohoto romantického umění. Právě díky romantickým umělcům se postava dona Quijota během 19. a 20. století stala synonymem takových hodnot jako jsou pravda, svoboda či spravedlnost, dokonce zde nechybí ani interpretace, podle které náš rytíř vede sociální boj za chudé na celém světě.
 

Všechny tyto interpretace jsou dnes ještě živé, předevšÃ­m jako jisté symboly v universální ikonografii, nicméně nepomáhají nám porozumět proč právě tento román tak hluboce a plodně zakořenil v západním umění. Proto se dnes literární věda věnuje předevšÃ­m otázkám týkajícím se dona Quijota jako uměleckého a literárního díla, a nehledí na jeho morální nebo historické hodnoty. A právě v literární stránce se ukrývají, podle mého názoru, jeho nejpodstatnějšÃ­ etické a vůbec lidské hodnoty. Dá se říct, že, zatímco jiná mistrovská díla světové literatury promlouvají předevšÃ­m k zamilovaným či rebelům, k zoufalcům, outsiderům či moralistům, Don Quijote je kniha, která baví všechny, ale dotyká se nejvíc spisovatelů. A to tím, že je skrz na skrz plná, nejen literatury, ale bohatých úvah o vztazích mezi literaturou a životem.
 

Začneme-li po pořádku, musíme se obrátit na předmluvu k první části. Tam, v roce 1605, Cervantes napsal, že jeho cílem bylo \uv{rozbořit tu babylonskou věž rytířských románů, často haněných, ale ještě častěji do nebe vychvalovaných.} \cite[str. 12]{quijote} Poprvé se tu před námi objevuje literatura -- celá kniha by měla být parodií na rytířské romány. To je zajímavé ze dvou hledisek: za prvé, rytířské romány byly žÃ¡nrem na hony vzdáleným od každodenního života, plným dokonalých a nereálných postav, kouzel, nečekaných a nevysvětlitelných zvratů. Cervantesova oposice k této literatuře nám tedy prozradí jeho vlastní estetické ideály. Ale důležitějšÃ­m faktem je, že ten způsob jakým spisovatel vytvořil svou parodii je naprosto atypický. V parodiích se obvykle setkáváme se situacemi a postavami, které čtenář snadno rozpozná jako nedílné součásti toho žÃ¡nru, který má být zesměšÃ²ován. Teprve později se tyto postavy a situace začínají projevovat v rozporu s pravidly žÃ¡nru. Vezměme si třeba jako blízký příklad film Limonadový Joe. Postavy (statečný kovboj, kráska z nevěstince a zlý podvodník) i prostředí se ničím nelišÃ­ od postav a prostředí od obyčejného westernu. Humor a parodie se tu opírají o překvapení vyvolané nestandardním vývojem těch \uv{klasických} prvků. V románu Don Quijote, čtenář naopak poznává hned od začátku španělskou realitu Cervantesovy doby. Veškeré komické prvky se tu zakládají na don Quijotově šÃ­lenství, které bylo způsobené čtením rytířských románů. Tento způsob parodie se mi zdá poněkud bohatšÃ­ v připomínkách o vztahu mezi životem a literaturou, jak hned uvidíme.
 

Podívejme se ještě pozorněji na začátek románu, abychom pořádně porozuměli jeho příběhu. Už sám název se humorně lišÃ­ od typických rytířských románů, nebo» don Quijote nepochází z exotické země jako Galie, Řecko či Anglie, nýbrž ze španělského kraje La Mancha. La Mancha, v současné i Cervantesově španělštině znamená flek, skvrna, ale v původní arabštině to znamenalo poušÂ». Každopádně, docela nevhodné místo pro fantastická rytířská dobrodružství. Jak všichni víme, jeden padesátiletý šlechtic se zbláznil z toho, že nic jiného nedělal než že od rána do večera četl rytířské romány. Český překlad šlechtic pro španělského hidalga nepokrývá celý význam tohoto slova. Hidalgové patřili sice mezi šlechtu, ale té nejnižšÃ­ kategorie, a v Cervantesově době již neměli žÃ¡dnou roli ve společnosti. Jejich předkové bojovali v neustálých válkách proti muslimům a tím získávali kousek území a titul. Ale v 16. století se už válčilo docela jinak, a lidé jako náš hrdina byli nejspíše parazité -- už nebyli vojáky (cituji první odstavec románu \uv{jeden z těch šlechticů, kteří mívají kopí na stojanu, štít jako za stara, hubeného koníka a loveckého chrta} [str. 13]), často byli spíš chudí než bohatí (\uv{tři čtvrtiny jeho příjmů} padly na stravu), a nesměli pracovat, nebo» patřili k šlechtě. Z toho vyplývá, že hlavní postava tohoto románu představuje společenský typ, který byl dobře známý svou stálou nečinností. Jediná charakteristika, která v románu individualizuje tento společenský typ je jeho posedlost rytířskými romány, ve skutečnosti však na začátku příběhu ani neznáme přesně jméno hlavní postavy -- může to být každý z tisíců hidalgů.
 

To je velmi důležitý fakt, nebo» prvním činem hlavní postavy románu je právě přestat být kým je (dobře známým společenským typem bez individualizace) a stát se někým jiným, potulným rytířem, což je mimochodem profese, která už tehdy neexistovala. A na tom místě se musíme ještě jednou rychle podívat na panorama španělské prózy přelomu 17. století. Při psání Dona Quijota, měl Cervantes před sebou knihu Guzmán de Alfarache, od Matea Alemána, která byla vydána ve dvou dílech v letech 1599 a 1604 a je považovaná za zakladatelku pikareskního románu. Cervantese vedly bezpochyby aspoò dva důvody. Připomeòme si, že šedesátiletý Cervantes měl v Donu Quijotovi poslední šanci získat literární úspěch a ten dlouhý a nesmírně úspěšný Alemánův román mohl pro Cervantese představovat určitou motivaci, aby se sám pokusil dokončit a vydat svého Quijota. Pro nás je ale významnějšÃ­ konfrontace určitých aspektů pikareskního žÃ¡nru a Cervantesovy tvorby. Jeden z hlavních rysů pikareskního románu je \uv{determinismus}, to znamená, že jeho hrdina (nebo spíše antihrdina) nemá právo na sebeurčení, je sociálně poznamenán svými předky a z této okrajové sociální pozice se kvůli \uv{poskvrněné} minulosti nemůže vymanit. Na opačném konci, Cervantesova postava se vzdá svého jména a vymyslí si jiné. Překřtí také svého koně a najde si dámu svých snů, kterou také přejmenuje. No, a vyrazí do světa uskutečòovat ideály potulného rytířstva. Toto jednání je vyjádření naprosté svobody individua, velice vzdálené pikaresknímu determinismu. Pro Cervantese literatura musí být, jako kontrast rytířským románům, věrohodná, ale jako kontrast k pikaresknímu žÃ¡nru, svobodná, jak pro postavy, tak i pro spisovatele.
 

Parodie pokračuje, skutečnost si don Quijote vykládá podle hrdinských činů, na které jsou potulní rytíři zvyklí, a chce je imitovat krok za krokem. Tímto způsobem zamění zájezdní hospodu s hradem, a dvě prostitutky, které v ní byly, má za dvorské dámy. Později, v druhé výpravě, už doprovodu svého zbrojnoše Sancho Panzy, má stádo ovcí za vojsko, mnichy za čaroděje, dalšÃ­ hospody a služebné, které v nich pracují za hrady a dámy a --v nejznámějšÃ­ episodě-- považuje větrné mlýny s obry. Výsledkem většiny těch dobrodružství jsou nespočetné rány, nezdary a urážky, které utržÃ­ nejen rytíř ale s ním jeho zbrojnoš. Pokaždé obviòuje don Quijote ze svého neúspěchu čaroděje, kteří mu závidí.
 

Role Sancho Panzy je pro parodii velmi důležitá, nebo» jeho venkovská naivnost, která ho poutá k materiální realitě, není schopna rozumět chování jeho pána a v celém románu vytváří velmi ostrý kontrast Quijotovým fantaziím. Sanchova mentalita není zvyklá na interpretaci skutečnosti, jakou uskutečòuje don Quijote, přesto však po všech nezdarech Sancho stoji věrně po boku svého pána. Je to dáno tím, že nic není v tomto románu úplně jasné. Za prvé, don Quijote není takový blázen, aby si vymýšlel obry, hrady a vojska tam, kde nic není. Při každé takové příležitosti je skutečnost zcela nejasná smyslům, a tak se ze začátku stává přijatelné každé vysvětlení, včetně toho bláznivého, které podává náš hrdina. Například v dobrodružství se stády ovcí, je nejprve jen vidět mračno prachu, které, podle dona Quijota \uv{vyrážÃ­ zpod nohou nesmírného vojska}, na což odpovídá sám Sancho: \uv{Pak by to byla hned dvě vojska protože se tamhle s druhé strany zvedá druhé takové mračno}. \cite[str. 110]{quijote} Na druhé straně Sancho, protože ničemu nerozumí, je schopen věřit víc svému pánu než vlastním zkušenostem. Jeho naivita není však jediným důvodem proč zůstává se svým pánem. Také absurdní naděje že bude obdarován až jeho pán dožene slávu, a současně opravdové kamarádství a respekt rostoucí po celý román jsou důvody, které poutají ho k jeho pánu. Také díky tomu, představují hádky a rozhovory mezi těmito dvěma postavami nejlepšÃ­ momenty románu.
 

Pomalu se do námětu bizarního rytíře a jeho zbrojnoše mísí podle barokního gusta jiné příběhy, ve kterých je don Quijote občas pouhý divák a jindy zase aktivní hrdina ale už nikoli hlavní postava. Tato část románu byla často kritizována a sám Cervantes ji později neměl rád, jak uvidíme. Nicméně, v tom mísení námětů nacházíme dalšÃ­ důležitý klíč ke smyslu literatury v Cervantesově tvorbě. Na konci té přehnané směsice příběhu, kdy se don Quijote a Sancho nachází na dalšÃ­m údajném hradě (ve skutečnosti zájezdní hospoda) ve společnosti svých sousedů faráře a lazebníka a dalšÃ­ch postav pocházejících z různých námětů, se ukrývá krásná úvaha o literatuře. Jde o takzvaný perspektivismus, mechanismus podle kterého hranice mezi realitou a fikcí záležÃ­ na perspektivě, ze které se díváme, a tím pádem i interpretace reality záležÃ­ na perspektivě od každého z nás. Přestože to může připadat trochu zmatené, budeme se snažit pomocí schématu tuto konkretní epizodu analyzovat.
 

V hospodě ležÃ­ zapomenuta novela \uv{O zaslepeném zvědavci}, a farář ji čte nahlas všem. Přítomným v té novely, se jedna postava ptá v souvislosti s jednou básní: \uv{A to říkají básníci v svých veršÃ­ch čistou pravdu?} Na což jiná postava odpovídá: \uv{Jako básníci nikoli, ale jako zamilováni za žhavostí svých citů ještě pokulhávají}. \cite[str. 253]{quijote} Tyto postavy, zatímco mluví tom sonetu představují životem, a zároveò posuzují pravdivost a mravnost literatury. Ale tyto postavy jsou pořád jen postavy jedné novely. Když ji farář dočte, prohlásí: \uv{Tahle novela se mi docela líbí [\dots], nezdá se mi však, že by byla psána podle pravdy}. \cite[str. 267]{quijote} To znamená, že ty postavy se změnily v literaturu, o které farář podává svůj názor jako živá osoba. Jenže, jak víme, sám farář, postava románu Don Quijote de la Mancha, stejně jako ostatní postavy je pouze literatura pro autora této epizody. Tím je údajně arabský historik Sidi Hamet Ben Engeli, jehož rukopis Cervantes, podle vlastních našel na ulici a nechal přeložit. Také tento historik zanechává v různých místech v průběhu románu svůj názor o dobrodružstvích svého hrdina, Takto se posune ven z literárního vyprávění a tím se také stává životem. Ale nezapomeòme, že vše, od sonetu v novele po arabského historika, není nic jiného než Cervantesova fantazie, to jest literatura, která nás donutila abychom se postavili na různé úrovně vyprávění, jako ten kdo otevírá ruské matriošky. Někdo jako Vladimír Nabokov nebo J. L. Borges by mohl poukazovat, že my, živí čtenáři, bychom se mohli stát pro někoho literaturou\dots \uv{Pokaždé když chceme porozumět realitě musíme se dívat z perspektivy ostatních}, chce říct Cervantes.
 

První díl končí tím, že farář a lazebník ošidí dona Quijota a vrací ho domů v kleci, kterou samozřejmě rytíř považuje za kouzelnou. Na konci dílu, arabský autor slibuje pokračování, ve kterém bude vyprávět o tom, jak \uv{vyjel don Quijote z domova po třetí, [a] vydal se rovnou do Zaragozy, kde se zúčastnil slavného turnaje, který se tam tehdy konal} \cite[str. 386]{quijote}. I když my dnes čteme Dona Quijota jako jednu jedinou knihu, vyplynulo celých deset let než Cervantes vydal druhý díl, v roce 1615. O rok dříve, v 1614, neznámý spisovatel pod pseudonymem Avellaneda vydal Druhou část dona Quijota, tzv. \uv{falešnou}, kde zaútočil na Cervantese a co hůře ukradl mu postavy a zápletku s turnajem v Zaragoze. Důvody proč něco takového udělal a totožnost toho literárního zloděje nám jsou do dnes neznámé, ale pravděpodobně měli něco společného s nepřátelstvím mezi Cervantesem a Lope de Vegou. Pro nás je důležité, jak Cervantes reagoval na útok ze své vlastní fikce, pomocí statečného dona Quijota.
 

Druhý díl je strukturálně dokonalejšÃ­, myšlenkově bohatšÃ­ a jeho námět souvislejšÃ­, nebo» tady už se nesetkáváme s žÃ¡dnými vsunutými příběhy. Za těch deset let, a díky nesmírnému úspěchu prvního dílu, se mohl Cervantes plně věnovat své tvorbě a přemýšlet o ní. Proto je tato druhá část ještě mnohoznačnějšÃ­ co se týče spojnic mezi životem a literaturou. Hned na začátku se objevuje nová postava, bakalář Carrasco, který přinášÃ­ velkou zprávu: minulá dobrodružství dona Quijota jsou vytištěná a už chodí po světě jako kniha, kterou všichni čtou a chválí. Toto je i dnes velmi moderní literární objev: knižní postava, která ví, že se o ní píše, a navíc komentuje a opravuje to, co se o ní říká! V tomto smyslu, don Quijote už překonal své rytířské vzory, protože oni se takové cti nedožili. Tento geniální nápad se stane centrálním motivem této třetí výpravy, jak hned uvidíme.
 

Navzdory radám svých blízkých, don Quijote a Sancho se vydávají ještě jednou do světa zachránit každého, kdo to potřebuje. Tentokrát don Quijote nezaměòuje skutečnost s fantazií, ale každý, kdo ho potkává se snažÃ­ chovat se k němu jako k opravdovému rytíři, nebo» všichni už slyšeli nebo četli jeho příběh. Quijotova důstojnost se v této části zvyšuje, protože za jeho směšnost můžou ostatní postavy, které se různými taškařicemi smějí jeho šÃ­lenství. Uvědomme si jaký nastal rozdíl: dřív chtěl don Quijote dělat to, co četl, že potulní rytíři obvykle dělávají -- teï ostatní chtějí po donu Quijotovi aby dělal to, co o něm četli. V těch situacích září ještě více jeden rys Quijotova charakteru, který však byl patrný už v prvním díle: jeho šÃ­lenství není úplné, ale smíchané se nejlepšÃ­m rozumem pro všechno co není potulné rytířstvo.
 

Velmi významná skutečnost je, že první kdo ošidí dona Quijota je sám Sancho Panza. V prvním díle Sancho řekl svému pánovi, že předal jeho dámě Dulcinei dopis, přestože ho předat nemohl, nebo» žÃ¡dná Dulcinea neexistuje. Nyní don Quijote chce aby se šli společně poklonit své vyvolené dámě. Sancho ví, že Dulcinea neexistuje, ale říct to by znamenalo přiznat vlastní lež, takže si vymyslí jiné řešení. Když přicházejí do vesnice Tobosa, kde měla mít Dulcinea svůj palác, Sancho ukazuje na jednu vesničanku, a říká, že to je Dulcinea. Popisuje její krásu a eleganci ale don Quijote tentokrát nevidí nic jiného než obyčejnou venkovanku na oslovi a je z toho velmi konsternován. Ze změny Dulcineovy krásy obviòuje závistivé čaroděje, kteří ho pronásledují, čemuž se Sancho nemálo směje Sancho sám pro sebe. Vidíme, že po tolika dobrodružstvích po boku svého pána, se postava zbrojnoše vyvíjí a použÃ­vá pro vlastní zájem pánovo šÃ­lenství.
 

Mezitím si farář, lazebník a bakalář Carrasco dělají starosti o Quijotův zdravý rozum a tělo, a společně vymýšlí způsob, jak ho zase vrátit domů. Carrasco se převleče za rytíře a vyzve dona Quijota na souboj, s podmínkou, že ten kdo prohraje, musí přestat být rytířem. Ale vítězem se náhodou stává don Quijote, který se právem cítí ještě opravdovějšÃ­ rytíř, nebo» má nyní reálného antagonistu, kterého navíc porazil. Jak vidíme, literatura, která na začátku nebyla nikde jinde než v Quijotově hlavě, pomalu se stává skutečností a objevuje se i v činech jiných postav.
 

Vrchol tohoto procesu nastane když se rytíř a zbrojnoš dostanou do paláce jednoho vévody a jeho paní. Tito chtějí využÃ­t naskytlé možnosti smát se postavám, které se jim tolik líbily při čtení prvního dílu. A tak vévoda s vévodkyní připravují za pomocí služebnistva různá dobrodružství po vzoru rytířských románů. Objeví se třeba mág Merlin anebo epizoda, kde don Quijote a Sancho mají letět na dřevěném koni. Pro Sancha připravují také velkou taškařici -- jmenují ho guvernérem jednoho ostrova (který, mimochodem, neležÃ­ v moři) a čekají co jeho prostý mozek vymyslí. Jenže k všeobecnému překvapení se Sancho projeví velice moudře, a svou nevzdělanost vynahrazuje selským rozumem a tisícem přísloví a pořekadel. Ze všech moudrých rozhodnutí, která jako guvernér prohlásí, to nejmoudřejšÃ­ je možná to, že chce raději žÃ­t v klidu ve své vesnici než mít takovou zodpovědnost v paláci.
 

Asi tolik měl Cervantes napsáno v druhém díle, když se mu dostala do rukou \uv{falešná} druhá část Dona Quijota. A tady měl, podle spisovatelů a kritiků milujících paradoxů geniální nápad: v 49. kapitole potkává don Quijote dva šlechtice, kteří právě čtou to falešné pokračování, a nadávají, jak je špatné oproti prvnímu dílu. Na což don Quijote odpovídá, že to nemůže být jinak, nebo» ten příběh není napsaný podle pravdy, na rozdíl od toho, co napsal arabský historik Ben Engeli. On to ví, samozřejmě, protože to, co píše Ben Engeli, se mu --pravému donu Quijotovi-- stalo, a to co píše ten Avellaneda se mu nestalo. Zamotání reality a fikce je už obrovské (jak může literární postava soudit, že jiné nejsou pravdivé?), ale zajde ještě o kousek dál, když naši hrdinové potkají dona Álvara de Tarfe, postavu z falešné druhé části. Ten písemně a před \uv{notářem} potvrdí, že don Quijote a Sancho, které poznal nejsou stejní jako ti, co má před sebou a že opravdoví jsou bezpochyby ti, co stojí před ním. Argumentuje tím, že tamten don Quijote, o kterém vypráví Avellaneda, byl obyčejný blázen, zatímco tento je ve všem co se netýká rytířství inteligentní a vzdělaný, stejně tak jako onen Sancho byl prostý hlupák, zatímco tento je přece jen trochu mazanějšÃ­. Sám don Quijote celou záležitost uzavírá prohlášením, že nepůjde do Zaragozy, jak měl v plánu, ale do Barcelony, aby nebyl nikdy změněn s falešným Quijotem.
 

Po cestě do Barcelony potkají don Quijote a Sancho ještě jednu zajímavou postavu: historická postava, loupežník Roque Guinart. Je přinejmenšÃ­m paradoxní, že postava, která je pravděpodobně jedinou v knize, která opravdu existovala, žije ze všech neblíže k rytířském způsobu života, jak sám don Quijote míní. Když don Quijote nakonec dorazí do Barcelony, čeká ho tam, kromě jiných dobrodružství, bakalář Carrasco, který, pod jiným pseudonymem než minule vyzve dona Quijota opět na souboj. Tentokrát není jeho první myšlenkou uzdravit souseda, nýbrž pomstít se, ale don Quijote poražen se musí každopádně vrátit do své vesnice. Na cestě domů ho napadá, že když nemůže být rytířem jako v rytířských románech, tak bude pastýřem jako v románu pastýřském, z čehož se Sancho raduje, nebo» se mu zdá, že je to o hodně méně nebezpečné povolání. Když dorazí domů, don Quijote těžce onemocní a během té nemoci se mu vrátí rozum. Popře své šÃ­lenství a zemře. Teprve nyní se dozvíme, že se jmenoval Alonso Quijano, a že mu říkali \uv{hodný}.
 

Schválně jsem ponechal na konec epizodu, která podle mého názoru, shrnuje docela dobře celou myšlenku o životě a literatuře v tomto románu. Odehrává se v prvním díle, kdy don Quijote zaměòuje realitu se svými fantaziemi na nekonečných pláních kraje La Mancha. Don Quijote a Sancho spatří z dálky jezdce s nějakým lesklým předmětem na hlavě, a náš hrdina hned rozhodne, že to je nějaký rytíř s velmi cennou Mambrinovou zlatou přílbou, a že mu tu přílbu vezme. Ale není to žÃ¡dný rytíř, je to holič, který si dál na hlavu lazebnickou mísu, aby se chránil před sluncem. Don Quijote tomu nevěří a vezme holiči násilím to, co považuje za Mambrinovu přílbu, a co mu od té chvíle bude dávat jeho pravděpodobně nejznámějšÃ­ vzhled. Ten stejný holič se objeví později v hospodě, kde četli novelu \uv{O zaslepeném zvědavci}, a samozřejmě vyžaduje svou mísu zpátky. Don Quijote trvá na tom, že to není mísa, nýbrž magická přílba:

A při řádu rytířském, z něhož jsem, přísahám nyní, že to je ta přílba, kterou jsem mu odòal, a nic jsem k ní nepřidal, nic z ní neubíral.

A Sancho geniálně dodá:

Takže nakonec je to mísa podle lazebníka, přilba pro dona Quijota a objevuje se třetí možnost, mísopřílba, která není žÃ¡dná z těch dvou ale odpovídá třetí perspektivě, Sanchově tentokrát.
 

A právě tuto funkci má pro Cervantese literatura: vytvořit nové perspektivy, ze kterých realita může vypadat docela jinak. Aby to dokázala, literatura musí být blízko skutečnosti, musí být věrohodná, ale zároveò nemůže snést žÃ¡dné předsudky, musí být svobodná. Je to názor ještě dnes velmi odvážný, skoro utopický, takže je obdivuhodné, že tato kniha byla napsána v době nejtvrdšÃ­ protireformace, kdy existoval jen jeden názor, ten \uv{oficiální}. Toto je kniha, která v žÃ¡dném případě neukazuje jednu jedinou pravdu, ale vyzývá nás, abychom se dívali na věci jinak, abychom si všimli těch mísopřílb kolem nás. Je to literární dílo, které učí dívat se na normální každodenní život s úžasem, a proto je to dílo nesmírně inspirující pro dalšÃ­ spisovatele.
 

Končím slovy španělského básníka Antonio Machada: \uv{Sám za sebe bych si dovolil tvrdit, že když čtu Cervantese, mám pocit, že rozumím úplně všemu}.